Gary a Tara

O pohár Kristýny, aneb jak jsme jeli natrhnout zadní část těla policajtům

23. - 25. 5. 2008, Kemp Kristýna, Hrádek nad Nisou

V pátek jsme měli sraz se zbytkem týmu na cvičáku ve čtyři hodiny. Vyrazili jsme nejprve vyzvednout Káču s Renatou - náš realizační tým (který se teda pěkně flákal

) a na cvičák samozřejmě dojeli v půl páté. Přemek s Jirkou už naložili gril, rukávy a ostatní veledůležité pomůcky, bez kterých bychom se neobešli

. A mohli jsme konečně vyjet.

Hned za Prahou jsme zůstali trčet v koloně na dálnici, tak jsme si s Káčou otevřely něco na osvěžení (rozuměj vodku s džusem) a hned stylově využily Kájiných kelímků (tímto ještě jednou děkujeme

). Poté už cesta pokračovala cekem v pohodě, jediný problém se vyskytl s nákupem džusu a s objevením bankomatu. Když jsme dojeli na místo, zaregistrovali jsme se na recepci, já si vylosovala číslo 25, mrkla do harmonogramu závodu a zjistila, že v sobotu mě čeká poslušnost a revíry a v neděli obrany. Po vjezdu do areálu jsme jen zírali. Věra (předsedkyně našeho KK) měla naprostou pravdu - byla to nádhera. Březový hájek jako z Mrazíka, v něm rozmístěné chatky a opodál báječný rybníček (bývalý lom na hnědé uhlí). Ubytovali jsme se a já vyrazila s pány vyzkoušet revíry. Musím se přiznat bez mučení, že kdybychom to nezkusili, Gary by neměl šanci figuranta najít. Poslední maketa byla velmi důkladně ukryta a on zvesela uháněl po lesní cestě kamsi do dáli. Zkusili jsme i přepad při doprovodu bez doprovodu (nebyli lidi a technika

) a já se vrátila ke svému osvěžujícímu nápoji.

Večer jsme se přesunuli do hospody na večeři a poseděli nad "odbornými" kynologickými kecy a do postele jsme se dostali po půlnoci (někteří více po půlnoci, někteří méně po půlnoci

). Nějak mě zmohla nervozita, takže už od čtyř od rána jsem nemohla pořádně zabrat a v šest se rozhodla vstát. S přibývajícími hodinami se mi začalo dělat stále více a více nevolno, když jsme viděla ty příslušníky, jak kráčí s těmi drsnými okošíkovanými psy a psy je poslouchají jak hodinky.

Na nástupu jsme byli přivítáni, byli nám představeni rozhodčí, figuranti i pořadatelé, byli jsme seznámeni s průběhem závodu a pak jsme se rozprchli do svých "domovů" připravit se na své disciplíny.

Já nastupovala hned jako třetí a zahajovali jsme poslušností. Nastoupila jsem s třesoucíma se kolenama, předala panu rozhodčímu kartu a už to "jelo". Poslušnost byla podle jedničkové zkoušky, takže přivolání za pochodu, ovladatelnost na vodítku, sedni, lehni, vstaň, štěkání - to všechno celkem ušlo. No, že by Gary zrovna oplýval ochotou plnit mé povely, to se říci nedalo, ale jakž takž to odcvičil. Kámen úrazu nastal u aportu, který jsem odhodila směrem k překážce, Gary se rozběhl, aport přeběhl a šel si čuchat o kousek dál. Zkusila jsem ještě jeden povel, ale bylo mi jasné, že to nemá cenu. Pokračovali jsme tedy dál překážkou, za níž Gary chvíli přemýšlel, jestli ji přeskočit zpátky, právě proto, že se tam opětně do něčeho zajímavého začuchal. Z druhé strany metrovky byl umístěn plech, aby se v něm mohli psi vzhlížet, jak jsou krásní, ale to Garyho nechalo naprosto chladným, řekla bych, že tam před ním byla nějaká fešná fenka

, která ho zaujala mnohem více, než "zrcadlo", bo přece on už dávno ví, jaký je to fešák

. Kladina proběhla v pořádku, přidané cviky jako houpačka a tunel byly také dobré. Ačkoliv to nebyla

žádná sláva, celkové bodové hodnocení nebylo až tak strašné, jen škoda toho aportu, který byl samozřejmě za nulu. U ostatních cviků jsme ztratili pouhých 7bodů a celkem jsme z poslušnosti obdrželi 103 bodů ze 120 možných.

Další disciplína, která nás čekala, byl revír v lese. Vytyčená trasa byla v březovém hájku, kde byl vysekán široký pruh trávy, která byla v okolí značně vysoká (snad vyšší než já). V tomto terénu byly umístěny "makety" (např. několik na sobě naskládaných barelů, maskáčová plachta apod.). Nastoupila jsem opět s třesoucími se koleny a připravila se na nejhorší - zdrhnutí. Vyslala jsem Garyho do prvního směru, vyběhl jakž takž směrem, kam jsem mu ukázala, ale dost rychle si to nasměroval dopředu, uřvala jsem ho tedy a vyslala do druhého směru, opakovalo se totéž. Takto jsme pokračovali vytyčenou trasou postupu (alespoň já si to myslela, nicméně přátelé mě ujistili, že jsem vytyčenou trasou nešla ani náhodou). Když jsem konečně vyslala Garyho do posledního směru, bez problému figuranta po včerejším tréninku odahlil. Vyrazila jsem tedy k němu, na pokyn rozhodčího ho odvolala z makety k noze a vyzvala figuranta k vystoupení na cestu. Než jsem stačila říct: "ruce nahoru", Gary vystartoval. Naštěstí jsem neztuhla, ale přivolala ho zpátky a zahájila prohlídku znovu. Gary pak už fungoval normálně, když jsem byla napadena při prohlídce, tak zasáhl, dokončili jsme prohlídku a odváděli si "výtržníka"

po cestičce. Když jsme se blížili k další maketě, ze které mě měl napadnout další figurant, začínalo mi být mdlo. Gary velmi pozorně sledoval figuranta před námi a tak jsem se bála, že si ani nevšimne toho druhého. Naštěstí nezklamal a zasáhl i pustil. Další část závodu byla za námi. Mgr. Komárek nám vytkl příliš mělké revíry, samozřejmě start psa při prohlídce, ale jinak jsme obdrželi pěkných 89 bodů (100 max.).

Poté jsem se šla mrknout na pány z našeho týmu, jak si vedou na poslušnosti. Poté jsme si zašli na oběd a začali se připravovat na speciální cviky. Dostala jsem pár cenných rad a vyrazila na likvidaci výtržnosti v místnosti. Odehrávala se ve velkém vojenském stanu, kde jedna "stěna" byla zvednutá a tou jsme chodili dovnitř. Gary už z dálky věděl, že se bude kousat, tak pro změnu zase hulákal na lesy a vláčel mě na vodítku. Přišla na nás řada a já vyrazila - no, spíš vyrazil Gary a já se snažila ho nějak ukočírovat. Vlezla jsem na okraj stanu, už ani nevím, co přesně jsem řekla, když v tom z hulákajícího davu vybehl jeden ze dvou figurantů. Měla jsem v paměti, že musím

okamžitě pustit vodítko, tak jsem ho pustila a děj se vůle boží. Gary vyběhl a figuranta podskočil

. Ale nenechal se odradit a na podruhé se zadařilo. Náš výkon byl ohodnocen 15 body z celkových 25 možných. Byla jsem zklamaná, ale kolegové z týmu mě utěšovali, že jsme oba nezkušení, tak nemůžu čekat žádné zázraky, tak jsem teda byla ráda, že ho nevyhnali

. Následovaly cviky aport ze ztíženého prostředí potravou a klid před zvěří. Klid před zvěří spočíval v tom, že jsem odložila Garyho a šla se schovat. Mezi mnou a psem byl pěkně trhanými pohyby popotahován bílý králík. Byla to opět chvilka hrůzy, Gary neloví, ale králíčci ve zverimexech ho velice zajímají. Když mi byl dán povel, došla jsem si pro psa, který seděl naprosto našponovaný a užuž vyrazit. Dostali jsme 9 bodů (10 max.).
Hned poté jsme šli na aport. Jelikož jsem po poslušnosti zkoušela ještě aport normální a Gary ho nechtěl nosit, nedělala jsem si žádné naděje, že teď přinese cizí činku, kterou já odhodím do prostoru, ve kterém jsou umístěný psí paštičky a vše je navíc pokapáno šťávou z těchto dobrůtek. Vzala jsem aport, hodila, vyslala psa, který vyběhl, u aportu se zastavil a

koukal. Pan Dubový mě vyzval, ať ho tedy aspoň přivolám, tak jsem přivolala a šli jsme s nulou. Tím jsme měli pro sobotu splněno.

Když vše skončilo, vzali jsme psy a vyrazili se Sašou na procházku kolem jezera. Prostředí je tam opravdu moc krásné, tak jsme se kochali a já přemýšlela, odkud, že se bude běhat ten "dlouhý" kontrolák. U hospody naproti kempu jsme potkali zbytek naší výpravy, prohodili s nima pár slov a pokračovali dál. Pak jsme si zašli na večeři, vyfasovali prasátko a dál pak popíjeli až do pozdních hodin.

V neděli jsem se vyspala o něco lépe než v sobotu, takže jsem vydržela až do budíku - to asi už tím vyčerpáním

. Umyla jsem se, nasnídala a už jsme vyrazili na poslední část závodu - obrany na pláži. Hladké zadržení se konalo na 200 metrů na ringo oblek a kontrolák

na 250 metrů na frabo. Byli jsme rozděleni do dvou skupin stylem "kdo dřív přijde, ten dřív mele", tudíž jsem byla i s oběma chlapama z týmu v první skupině. Na řadu jsme šli jako druzí. Připravila jsem se "na startu", mávla na pana Dubového a po jeho mávnutí vypustila šílejícího magora. Dál už jsem se nerozhlížela a nasadila sprint za ním. Gary se zakousl do ruky zezadu a statečně bojoval až do mého příchodu. Celá zadýchaná jsem vyzvala figuranta ke klidu a zavelela Garymu: "pusť" a světe, div se, on opravdu pustil

. Pan Dubový nás ohodnotil 46 body z 50 možných a já šla po takovém výkonu Garyho "uklidit" někam, aby on na probíhající zákroky neviděl, ale já jo a tak jsme setrvali až do posledního účastníka naší skupiny. Bak nezklamal a kousl figuranta do nohy (jeho obvyklé místo na ringu), Dax zvládl bez ztráty bodu.
Odebrali jsme se na další značku na kontroláky. Opět jsem šla na řadu jako druhá, až teprve tady mi došlo, že při hladkém zadržení jsem zapomněla před vypuštěním psa zařvat na figuranta, aby se zastavil a tak jsem to při kontroláku napravila

. Vypustila jsem šílence a makala za ním.

Když jsem doběhla, koukám, že Gary předvádí úplně krásné dohlídání figuranta

. On normálně nepouští ani na povel a tady pustil automaticky sám a krásně hlídal další pohyb figuranta připraven kdykoliv zasáhnout. Samozřejmě nám toto bylo rozhodčím vytknuto, v TARTu se od psa chce, aby bojoval až do příchodu psovoda, takže za kontrolák jsme obdrželi 75 bodů ze 100.

Šla jsem Garyho dát do chatky, aby se zbytečně dál nestresovat a mrknout na výsledkovou listinu. Žádná sláva... Po dokončení závodních disciplín byl zahájen kontrolní výkon za 400 metrů. Konal se taktéž na pláži, bylo ukrutné vedro a opravdu to byla hrozná

dálka. Původně jsem chtěla Garyho nechat běžet, ale nakonec jsem od toho ustoupila, byl dost unavený. Kontroláky byly skvělé, někteří psi měli dost problém s orientací, protože výchozí bod byl vlastně částečně přes vodu a jak známo přes vodu se zvuk špatně nese, takže psi vyrazili, ale nevěděli, kam přesně mají běžet. Ale na koukání to bylo opravdu něco .
Na slavnostním vyhlášení náš tým slavil obrovský úspěch - Přemek s Bakem skončili druzí, Jirka s Daxem sedmnáctí a já s Garym šestadvacátí. Ve družstvech jsem obsadili nádherné třetí místo!!!
Závod to byl perfektně připravený, na moc pěkném místě, počasí vyšlo báječně, prostě, co víc si člověk může přát? Snad jen, aby příští rok všechno vyšlo stejně. Už se tam moc těšíme a tentokrát nenecháme nic náhodě, potrénujem a lépe se připravíme.

Fotogalerie: sobota, neděle, kontrolák na 400 metrů, vyhlášení
video: hladké, kontrolák

zpět