Jednou se tak bavím s kamarádkou Evou o tom, jakého psa bych chtěla a z ní vypadlo, že už mají vybrané štěňátko od nějakých známých. Shodou okolností typ psa, kterého jsem si přála. Tak jsem se zeptala, jestli nemají ještě volné štěňátko a světe, div se, bylo... dokonce dvě . Jala jsem se tedy přemlouvat tehdejšího přítele, který se stále nechtěl nechat oblomit, až se mi konečně poštěstilo a on řekl, že se půjdem na štěňata podívat. To už bylo jasné, že prcek bude náš.
Vyrazili jsme tedy očíhnout mimísky. Byli nádherní. Dva pejsci byli stále volní, jeden měl dost velké tlapky, tak jsme se rozhodli pro toho "menšího". Když vypustili štěňata z ohrádky, začli řádit a rvát se jak psi, jen ten náš se neohroženě a samostatně vydal na průzkum terénu. A zkoumal a zkoumal, až vysílením usnul pod sedačkou .
Ale od začátku, Gary se narodil 17. září 2003 mamince - křížence bullteriéra, amstafa a kdovíčehoještě a tatínkovi pitbullteriérovi. Kromě jeho se narodilo dalších sedm štěňátek. Od maminky a sourozenců jsme si ho brali v necelých osmi týdnech a jela jsem pro něj s kamarádkou, která mi ho opečovávala, zatímco já jsem řídila. Cestou se nám dvakrát pozvracel, ale jinak snášel cestu dobře. Doma měl připravený pelíšek z hadrů, dek, polštáře a lepenkové krabice - což se později ukázalo jako dobrý nápad, protože krabice byly kousány a ničeny , dále pár hraček, z nichž nejoblíbenější se stala plyšová hnusně fialová kravička Milka.
První noc jsem si ustlala s ním na zemi, protože pes přece do postele nepatří, ale zase jsem ho nechtěla nechat úplně samotného. Myslím, že mu to bylo celkem fuk, že už není se svou smečkou, prostě naprosto samostatný a soběstačný pes, jak nám ukázal už při návštěvách. Ano, samozřejmě tušíte dobře, moc dlouho nám přesvědčení, že pes do postele nepatří, nevydrželo. Samozřejmě, že teď spí v posteli a dokonce i pod peřinou, aby mu, chudáčkovi, nebyla zima .
Jelikož jsem ke Garymu přišla jak slepý k houslím, o psech jsem toho věděla naprosto minimálně. Samozřejmě jsem začla studovat nejrůznější literaturu, ale bohužel, v současné době sehnat dobrou knihu o psech je celkem zázrak. Já měla to štěstí, že jsem získala Mikulicovu knihu "Poznej svého psa" a Hrušovského "Pes a jeho výcvik". V té době byl strašný granulový boom a jelikož Eukanuba mi byla doporučena jako nejlepší a nejvyváženější, dostával do jednoho roku života pouze tuhle značku. Samozřejmě k tomu dostával sem tam na přilepšenou tvaroh, vejce, maso, vývary apod., ale hlavní složka stravy byly granule.
Později jsme vystřídali několik značek, abychom zjistili, že ta nejlepší a nejúžasnější strava je přirozená strava - tedy syrové maso s přílohami. V současné době krmíme ráno "k snídani" troškou granulí Eagle Pack, příp. FirstMate a hlavní dávku dostává Gary večer, a to maso, které kupujeme od Vetamixu s přílohami (těstoviny, rýže, vločky a zelenina plus jednou za čas vajíčko, tvaroh, jogurt, prostě co nás napadne ). Dále doplňuji vitamínovou směsí Roboran, biotinem, pangaminem a kloubní výživou Alavis 3.
Když jsem si Garyho pořídila, byla jsem studentka čtvrtého ročníku vysoké školy, tedy dost velký mazák na to, abych do školy docházela cca. dvakrát týdně na dopoledne. Ale i to stačilo, aby se Gary naučil být sám doma, ačkoliv škody byly značné. A úplně ničit přestal až ve dvou letech života. Co si neodpustí asi do smrti, je vyhrabání koše, když ho zapomeneme otočit tak, aby se do něj nedostal. Na svědomí má rozkousané matrace v posteli, okousaný rám postele, skříně, asi milion rozkousaných bot, měřič telesného tepu, koberce, platíčko hormonální antikoncepce apod. Mimo mého velice intenzivního studia jsem si přivydělávala jako obchodní zástupce s počítačovými hrami, takže Gary se mnou trávil spoustu času v autě a po skladech nejrůznějších hypermarketů, kde byl vítaným zpestřením dne tamních zaměstnanců.
Již od malička jsem se ho snažila cvičit právě podle již zmiňované knížky, takže když jsme vyrazili poprvé na cvičák v Jinonicích, už jsme základní povely zvládali. Jako správný laik jsem neměla potuchy, že existuje něco jako sportovní kynologie, já prostě chodila na cvičák, aby mě pes venku poslouchal. Na cvičáku mě přemluvili na obrany, že "takové huby je škoda" Zkusili jsme to a z Garyho se vyklubal zapálený obranář. Bohužel ale vinou mé nezkušenosti i figuranta z kruhovky, zde bylo napácháno hodně chyb ve výcviku, které napravujeme dosud a stále to není úplně ono. Po přestěhování se, jsem usoudila, že jezdit přes neustále ucpanou jižní spojku na cvičák je o nervy a začala hledat nový cvičák. Našla jsem si ZKO Hostivař a jsem za to nesmírně vděčná, protože zde jsem se setkala s tak skvělým přístupem lidí, ochotou a snahou pomoci. Začali jsme se intenzivněji věnovat výcviku jak poslušnosti, tak obran pod vedením skvělého figuranta Davida Rohleny, tak i stop a dojíždění na cvičák pro mě není jen o cvičení, ale i o setkání s milými lidmi, se kterými si mám vždycky co říct. V Hostíku se cvičí podle všech zkušebních řádů, pravidelně jsou zde pořádány zkoušky na jaře i na podzim podle všech zkusebních řádů a jelikož my se snažíme cvičit tak nějak od každého kousek , tak je nám to vhod.
Už od malička je to velký milovník lidí, opravdu není snad člověk, kterého by nepřivítal a neolízal (pravda, někdy je to jeho vítání o život - svědčí o tom můj dvakrát přeražený nos...) a hlavně dětí.
Jelikož Gary je od mala dost hyperaktivní, sháněla jsem pro něj různé vybití. Jako ideální (jak pro psa, tak pro mě) se jevil coursing. Poprvé jsme to jeli vyzkoušet do Mlékojed na trénink, který pořádal Okolopražský coursing. Nějakou dobu jsme jezdili jen k nim na tréninky, ale jelikož jich bylo málo, rozhodla jsem se, že Garyho nechám vyběhat licenci, aby mohl i na závody a zaběhal si tak víc. V současné době jsme členy Moravskoslezského coursingu - je to asi divné, když jsme pražáci, ale toto sdružení pořádá neuvěřitelné množství báječných akci, takže se nám členství určitě vyplatí.
Také jsme zkusili dogtrekking, moc se nám to líbí, ale zaprvé jsou to fakt hrozný štreky a zadruhé máme tak nabitý program, že když už nám náhdou vyjde jeden volný víkend, užijeme si ho. Dlouhé tratě bychom ani jít nemohli, protožese oba nevejdem do spacáku a přece jen, kolena nemám úplně v pořádku... Raději vyrazíme na výlet s partou fajn lidí a psů, i když ten trek nijak nezatracujem.
Co dodat nakonec? Gary je naprosto vyrovnaný pes, který se nebojí ničeho, miluje lidi, děti, pro své pány by položil život. Je veselý, hravý, naprosto praštěný, má hrozně moc energie, která nemá konce a do všeho jde hlava nehlava - neúspěch ho nezastaví.